90 sekund o tom proč jsou malý sportovci jiní než kdysi

V dnešní době nejsou děti nucené „vykračovat ze zóny komfortu“. Prostředí je málo motivuje vynakládat běžné úsilí spojené s každodenním fungováním. Nemusí jít na autobus, už vůbec ne v dešti, v zimě, či ve větru. Přímo ze dveří domu je odvezeme kdykoliv a kamkoliv v pohodlném klimatizovaném autě. Mají skvělé oblečení, boty, výstroj a pomůcky na cokoliv. Většinu času se cítí maximálně pohodlně a komfortně. Pohodu mají hned, automaticky, bez čekání, bez nějaké předcházející námahy. Některým dnešním dětem nedali rodiče šanci naučit se na něco čekat, o něco bojovat. Všechno jim totiž dáváme ihned. Ještě i program na TV si přepnou ovladačem rychleji jak my kdysi, když jsme museli vstát ze sedačky. Komfort a pohoda jsou samozřejmě skvělé, každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. To co problém je, je neustálý a okamžitý komfort bez čekání, odříkání a námahy před tím, než se ke komfortu dopracují. Naše děti si potom zvykají na neustálý komfort. Komfort bez čekání. Ztrátu tohoto komfortu potom cítí jako něco zvláštního, nepříjemného a nezvyklého. Na trénink se každé dítě těší, problém bývá někdy překonat komfortní zónu, lenivost jít na trénink, v tom by měl být rodič nekompromisní. Zlepšení a cesta k naplnění svého potenciálu ale začíná právě tehdy, když vykročíme ze své komfortní zóny. Vyjít z ní se děti učí v době, kdy se zpotí, když trénují ve větru, když už na tréninku nemůžou, ale překonají únavu. Anebo když jdou na trénink i v době, když se jim chce raději sedět a koukat na TV. My rodiče a trenéři jim můžeme jít samozřejmě příkladem, protože to, co vidí dennodenně okolo sebe, je víc jak teorie a poučování.

Autor: Edmund Pavlík – přeloženo z www.tenisova-akademia.com

Tento text je chráněný autorskými právy. Bez souhlasu autora je šíření textu, anebo jeho časti zakázané